"Tři špíny dávám, moh´ bych dostat pět buchen?" vrací mladý muž streetworkerům před

pražským Hlavním nádražím své použité jehly. Bere pět čistých. Je jedním ze 143 narkomanů

a narkomanek, kteří si během jednoho lednového odpoledne přijdou vyměnit stříkačky.

Do takzvaného Sherwoodu u Hlavního nádraží dorazíme po druhé hodině odpoledne. Je teplo,

tak Mirka s Petrem ze sdružení Sananim rozbalují svůj "harmreduction stánek" na lavičce.

Ve velké brašně a batohu je zásoba základních potřeb pro "bezpečné" nitrožilní užívání drog.

Čisté stříkačky a jehly, dezinfekční polštářky, náplasti, malinká balení fyziologického

roztoku, filtrovací vatičky. A žlutočervené kontejnerky na použité jehly.Za odpoledne se zde

vystřídá 143 narkomanů. Většina z nich fetuje heroin nebo jeho náhražku subutex. Chvílemi

se jich k lavičce nahrne i deset najednou. Streetworkeři jim vydají 720 sterilních stříkaček a

šest stovek použitých od nich vyberou.

Poslouchám útržky jejich hovorů a skládám si příběhy některých z nich. Zničené životy,

rozbourané rodiny a vztahy, rozhašené zdraví, pochroumaná psychika, prostituce, krádeže... A

málo naděje.

Mám doma holčičku. Manželka taky bere

"Jsem na esku (subutex, náhražka za heroin, dnes nejrozšířenější opiát v Praze, pozn. aut.),

jenže jsem do toho teď začal i chlastat, to je zlý. Chci toho nechat, mám to promyšlený...

Místo subutexu teď budu brát chvíli hero, protože z něj je jednodušší přestat. Mám doma

tříletou holčičku. Manželka taky bere," říká třicetiletý muž v koženkové bundě s výraznými

kruhy pod očima.

Má oteklé ruce. "Doktorka říkala, že je to od ledvin. Nebo od jater. Už nevím." Během

patnácti minut, co obcházel kolem, vypil placatku vodky.Streetworkerka Mirka rozmlouvá s

každým, kdo trochu chce. Nikoho nenapomíná, nikomu z nich nekáže, nevychovává je. Když

zaznamená zájem, snaží se pomoct. Už jen tím, že klienty vyslechne, předá adresy a telefony

kontaktních center Sananimu, nebo jim přímo půjčí telefon, aby si dohodli schůzku třeba s

právničkou. Tu a tam se nenápadně pokusí naťuknout téma léčby nebo alespoň výměnu

nitrožilního užívání drogy za orální.

Klient půl roku abstinuje. To člověka nakopne

Mirka Kalužíková pracuje v Sananimu dva roky, přitom studuje. Jednoho klienta se jí

podařilo přivést až k abstinenci. "Když jsem ho poznala, byl přes deset let závislý na heroinu.

Ale vyhrál nejprve boj s jehlou, přestal si píchat a začal hulit z plechu (vdechování výparů

heroinu z alobalu, pozn. aut.)," vypráví.

Protože prý Mirce důvěřoval, požádal ji o pomoc, když přestal svou situaci zvládat. "Měl ale

štěstí, protože měl práci i bydlení, byl to jeden z těch ´lepších´ klientů," vypráví Mirka.

Doporučila mu substituční terapii. "Po půl roce mi tamní psychiatr říkal, že léčbu ukončil.

Když jsem ho potkala, tak se mi chlubil, že nic nebere a že to zvládl. Tohle člověka hrozně

nakopne do další práce, i když si mnozí myslí, že takhle pracovat s feťáky smysl nemá."

Špendlíkové zorničky a chuť. Prostě chuť

Mají pichlavé, opiáty smrštěné zorničky, ruce rozpíchané i mezi prsty, zkažené zuby, odhalují

zanícené boule na těle (tzv. abcesy), vytahují roztodivné pytlíčky a taštičky a z nich použité

jehly.

Svěřují se streetworkerům i kolegům "feťákům" se svými problémy, mnozí z nich prohlašují,

že chtějí přestat, další to "mají pod kontrolou". Aby si vydělali na fet kradou, holky šlapou,

ale někteří i pracují. Většinou v závislosti lítají i jejich partneři."Nedávno jsem na čtyři dny

přestala, byla jsem čistá," říká vítězně vychrtlá blondýnka. "A proč jsi zase začala," ptá se jí

Mirka. "No. Chuť prostě. Prostě jsem měla chuť," pokrčí rameny mladá žena, vezme si pár

čistých jehel a zmizí.

"Máte testy těhotenský?" ptá se asi třicetiletá žena. Mirka jí ho podává. "Tak ať je negativní,

přeju." "Hm. Negativní pozitivní. To zvládnu. Však víš, už jedno mám," odpovídá na opiátech

závislá máma.

Fakt euforickej zážitek s rohypnolem

"´Sem fakt dobrej. Trefil jsem z deseti metrů klobouk pána z dopravní značky," chlubí se

jeden klient svým vlastnoručně vyrobeným prakem. Sedí na zemi a hledá po kapsách a

několika svých taškách a batůžcích "špíny", použité jehly. "Na člověka bych nevystřelil, to ne,

ale holuba možná jo. Je to neetický, jo, ale kdyby byl třeba chromej...," mluví a mluví. Šíří

vyprávění připomíná strýce Pepina, ale jeho intonace není bodrá a veselá, ale monotónní,

mdlá.

Na fet si vydělává krádežemi. Dá prý hodně práce, než najde auto, u kterého necítí nebezpečí,

že "někdo zavolá policajty". Má také "fakt skvělej" batůžek, který splývá se zády. "Jsem s tím

nenápadnej. Když jdu ve tři ráno s báglem, tak to se hned zajímaj, co v něm mám." Na závěr

svého padesátiminutového monologu přihodí recept na "fakt euforickej zážitek". Z

vyjmenovaných ingrediencí znám jen rohypnol.

Když v podvečer Sherwood opouštím, před očima se mi míhá děsivé leporelo tváří desítek

mladých lidí, kterým opiáty devastují život. A jsem ráda, že mám chuť jen na pivo.

Tenhle text jsem si stáhla z internetu. Bohužel nevím kdo je autorem, tak doufám, že jí (odvozuju z poslední věty) nebude vadit, že jsem článek zveřejnila.

x...adminka...x

Drogy jsou zlým snem snad všech rodičů. Zároveň se mnozí z nich někde v koutku duše utěšují, že přece jejich potomek, kterému věnovali lásku, čas a všechno, co ke spokojenému životu potřebuje, drogám nepropadne. Vždyť přece fetují hlavně děti z rozháraných nebo sociálně slabých rodin. Závislost je ale vlastně podivně "spravedlivá," ta nerozlišuje společenské poměry, rodinné zázemí a často ani vzdělání. A je jedno, jestli se jedná o závislost na drogách, alkoholu nebo výherních automatech.

"Máme doma feťáka"...

...je věta, kterou dokáže nahlas vyslovit jen málo rodičů. Snad považují závislost svého dítěte za vlastní selhání či osobní prohru, třeba se bojí, že je okolí odsoudí. O problému často mlčí i mezi sebou a tiše doufají, že to "nějak dopadne". Všechno vždycky "nějak dopadne," ale konce nebývají zrovna veselé.

Příběh mojí dcery se příliš neliší od těch ostatních. Doma se začaly ztrácet peníze, na řadu přišlo záškoláctví, následovalo toulání dlouho do noci, pak přicházela často až ráno. Ještě jí nebylo ani šestnáct let. Jednoho rána jsem ji našla doma, jak bloumá po bytě, mluvila z cesty, měla pocit, že se na ni řítí stěny, viděla cizí lidi... Toxická psychóza, blesklo mi ihned hlavou.

Moje podezření potvrdil lékař-psychiatr, ke kterému jsem ji odvezla. Přiznala se, že bere pervitin. Psychotický zážitek dceru ale natolik vyděsil, že téměř okamžitě souhlasila s léčbou. Sehnat pro nezletilého narkomana léčebnu nebylo jednoduché. V drtivé většině zařízení je podmínkou pobytu dovršení osmnácti let. Pomohlo děčínské K-centrum, tady jsem kromě cenných rad také získala kontakt na terapeutickou komunitu White Light v Mukařově, která nám vyšla vstříc jako jediná.

Cesta tam

Pobytu tady předcházel povinný týden na detoxikačním oddělení. To je pro nezletilce kupodivu jediné v republice, a to v Nemocnici milosrdných sester Pod Petřínem.

Po osmi měsících v komunitě se vrátila domů. "Čistá" nevydržela ani měsíc. Následovala psychiatrická léčebna v Bohnicích, poté opět komunita. Všechno vypadalo na dobré cestě, byla už přece jen zase o rok starší a její přístup k léčbě i k životu se zdál zodpovědnější. Chybělo jí posledních čtrnáct dní k ukončení pobytu v komunitě, když dcera spolu s dalším klientem utekla. Zavolala mi, že selhala, ale do komunity už se nevrátí. Pervitin vyměnila za heroin.

Svůj strach snad ani nemusím popisovat. Čtrnáct dní jsem o ní neměla žádné zprávy, až jednou mi zazvonil telefon.

...a zase zpátky

Volala dcera. Byla uplakaná, telefonovala z teplického K-centra, kam si po celou dobu svého pobytu doslova na ulici chodila pro čisté stříkačka a jehly ale naštěstí i pro radu. Právě díky pracovníkům toto zařízení sebrala odvahu a zvedla telefon. Chtěla domů, ale můj postoj po zkušenostech byl jasný: Domů ano, ale čistá. Řekla jsem jí jasně, že pomoc ode mě může očekávat jedině tehdy, půjde-li se znovu léčit. Souhlasila. Proces se opakoval. Detox – Bohnice – komunita. Léčbu absolvovala bez problémů a půl roku si "odkroutila" také v centru následné péče v Českých Budějovicích, daleko od míst, kde začala její drogová kariéra.

Bude to už půl roku, co se vrátila domů. Vše sice vypadá optimisticky, ale rozhodně neusínám na vavřínech. O "vyléčení" se dá hovořit až za mnoho let. Opatrně tedy říkám, že moje dcera zatím abstinuje. A přestože potrvá ještě dlouho, než budu moci klidně spát. Vím, že bez pomoci odborníků, by naděje dcery na trvalou abstinenci byla podstatně nižší.